Podrobnosti

Zobrazeno: 9307

Původ: Nizozemsko

KVH: 155 - 165 cm

Využití: Zápřah, show, výstavy, nižší drezury

Historie: Své jméno dostal podle holandské provincie Friesland ležící v severním Holandsku, kde první zmínky o chovu tohoto plemene sahají až 3000 let do minulosti. Největší rozmach fríský kůň zažil ve středověku, kdy byl oblíben jako rytířský kůň díky své síle a eleganci. Během první světové války fríský kůň téměř vyhynul; v celém Frísku zbyli pouze tři plemenní hřebci. Plemeno bylo zachráněno až ve druhé světové válce, kdy se holandští zemědělci museli vrátit ke koním. Další krize v chovu fríských koní nastala v 60. letech minulého století, byla však zažehnána a lemeno se rozšířilo do celého světa. Již v roce 1879 byl založen Svaz chovatelů fríského koně, který v roce 1954 dostal titul „Královský“.

Charakteristika: Fríští koně jsou velmi učenliví, mají výborný charakter, mírnou, přátelskou povahu a elegantní vzhled i chody.

Exteriér: Fríský kůň se vyskytuje pouze v jedné barevné variantě a to jako vraník. Odznaky jsou nepřípustné, jak na hlavě, tak na nohách. Dosahují výšky od 156 cm do 163 cm. Kžížením s lehčími plemeny se stal menší a rychlejší než bývali jeho chladnokrevní předci. Neztratil však sílu, odvahu, ani přátelskou povahu. Na dlouhé hlavě s inteligentním výrazem jsou posazeny krátké uši se špičkami zatočenými dovnitř. Frís je celkově hodně svalnatý, robustní a dobře stavěný. Typickým znakem, kromě černé barvy, je také vysoko nasazený krk, louplá záď a nohy s rousy. Hříva a ocas bývají dlouhé, husté a často zvlněné.

Využití: V minulosti se frísové používali hlavě jako koně rytířů nebo v zemědělství. Později i v klusáckých dostizích. Dnešní využití je spíše reprezentativní, můžeme se vidět na různých přehlídkách, snow, či nižších drezurách. Především to jsou ale koně kočároví.

Zajímavosti: Od roku 1986 spřežení fríských koní rozváží zboží jednoho významného obchodního domu v Londýně.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Podrobnosti

Zobrazeno: 9571

Původ: Nizozemí

KVH: 155-165 cm

Barva: Bělouš, hnědák, ryzák, vraník

Historie: Jedná se o velmi mladé plemeno, které bylo uznáno až v roce 1960. Cílem bylo vyšlechtit úspěšného všestranného sportovního koně s dobrými chody a dobrým stylem skoku. Tento záměr se zcela naplnil. Holandský teplokrevník, též KWPN, je důkazem toho, čeho lze dosáhnout promyšleným způsobem šlechtění. Základem bylo křížení gelderlanderskými a groningenskými klisnami s lehčími plemeny. Tím vzniklo několik chovných linií a všechny musely projít přísnými zkouškami. Vlivem křížení s plnokrevníky dostal holandský teplokrevník větší rychlost, zlepšila se psychika i odvaha. Vliv plnokrevníků se projevil i změnami v exteriéru, stali se z nich lehčí koně. Ale základní exteriérové prvky holandskému teplokrevníkovi dali koně hannoverští, trakénští a oldenburští. Dnešní chov je přísně kontrolovaný organizací Chovatelský svaz holandského teplokrevníka.

Charakteristika: Holandský teplokrevník je atletický kůň s tělesnou stavbou vhodnou pro současné jezdectví. Má prostorný, pružný chod, je vyrovnaně temperamentní, poddajný i pracovitý. Dospívá relativně brzy, okolo 4 až 5 let.

Exteriér: Holandský teplokrevník dosahuje výšky okolo 165 cm. Hlava připomíná hlavu plnokrevníka, až na některé hrubší znaky, které zůstaly po gerderlandovi, oči mají živý výraz. Lehký, středně dlouhý krk je napojen na silné plece. Tělo je celkově silné s masivní kostrou. Záď je také silná, mohutná a velmi dobře osvalená, uzpůsobená velkému odrazu. Dalším pozůstatkem gelderlanda je delší hřbet. Nohy jsou silné s plochými klouby a krátkým záprstím. Spěnky bývají delší a kopyta jsou pevná. Povoleny jsou všechny základní barvy, ale převládají hnědáci a tmaví hnědáci.

Využití: Holandský teplokrevník je univerzálně využitelné plemeno. Vyšlechtěn byl především pro dobré výsledky ve skokových soutěžích a drezuře. Využíván je i pro military a vozatajské soutěže.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Podrobnosti

Zobrazeno: 8401

Původ: Rakousko

KVH: 140 cm

Barva: Palomino-izabela (lidově ryzák s bílou hřívou a ocasem)

Historie: Jedná se o staré plemeno, jehož historie není zcela známa. Plemeno pochází z vesničky Haflingen v tyrolských Alpách. Plemeno vzniklo nejspíš zkřížením malých horských plemen a koní orientálního typu. V haflingovi nejspíš koluje krev arabů, huculů a noriků. Roku 1874 se horské klisně a arabského plnokrevníkovi narodil hřebec Folie, který je považován za zakladatele plemene. Dnes se haflingové chovají především v hřebčíně Jenesien, kde zůstávají pouze nejlepší hřebci, tak je zaručena čistota plemene.

Exteriér: Haflingové dosahují výšky asi 150 cm v kohoutku (hřebci od 142 cm a klisny od 138 cm) a váží od 420 - 500 kg. Toto malé, ale mohutné plemeno má silné nohy s čistými šlachami a velmi odolnými, tvrdými kopyty. Na rovný, dobře pružící hřbet je napojen mohutný krátký krk s ušlechtilou hlavou s velkými, širokými nozdrami. Profil je rovný, nesmí mít klabonos. Inteligentní pohled jim dodávají velké oči a krátné uši. Zbarvením vždy palomino-izabela s tmavě pigmentovanou kůží, mívají husté bílé ocasy a husté bílé hřívy. Velmi časté jsou odznaky, jak na hlavě, tak na nohou.

Charakteristika: Haflingové vynikají klidem, spolehlivostí, jsou učenliví a nenároční, umějí být i tvrdohlaví, ale jsou velmi ochotní a pracovití. Jsou výbornými poníky pro děti i dospělé. Skvělí společníci na vyjížďky, díky zemi původu jim vůbec nedělá problémy zdolávat horské terény, ale zároveň se hodí i jako skokoví, drezurní, westernoví koně či kočároví koně.

Zajímavosti:Italským příbuzným tohoto koně je Aveliňský kůň, který je jen o trochu menší.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.

Podrobnosti

Zobrazeno: 8944

Původ: Island

KVH: 125 – 134 cm

Barva: Ryzák, plavák, izabela, strakáč, vraník, bělouš

Historie: Předci islandského koně byli na Island dovezeni již v 9. století ze Skandinávie a severu Britských ostrovů. Později byli dovezeni další koně z východu a byli kříženi s původními koňmi. Tímto křížením se ale plemeno spíše zhoršilo, a tak nejstarší parlament na světě – Altung – v roce 930 zakázal dovoz jakýchkoliv dalších koní na ostrov. Tento zákaz, až na pár výjimek, nebyl porušován 800 let. Hřebci do plemenitby byli vybíráni především na základě koňských zápasů, kdy dva hřebci bojovali o poblíž stojící říjící klisnu. Díky zákazu dovozu koní je islandský kůň jedno z nejčistších plemen koní a zároveň v dobách Vikingů toto plemeno vypadalo téměř stejně, jako vypadá dnes.

Exteriér:Hlava je v poměru k tělu relativně velká a neušlechtilá s velkými žuchvami. Islandský kůň má krátký krk, který přechází ve strmé plece. Dále má hluboký hrudník, krátký hřbet a skloněnou, silnou záď. Islandský kůň má neuvěřitelnou schopnost podsadit se. Má silné nohy s krátkými holeněmi a silná hlezna. Díky náročnému terénu, kde se vyvíjel, má velmi kvalitní kopyta.

Charakteristika: Výškově se řadí do skupiny pony, ale Islanďané jej za poníka nikdy nepovažovali. I přes svůj malý vzrůst, dokáže unést dospělého muže. Charakteristickým znakem je pět chodů – fetgangur (krok), brokk (klus), stökk (cval) a dva typy mimochodu – pomalý skleid a rychlý tolt. Zároveň umí dobře plavat, mosty přes řeky byly postaveny až ve dvacátém století. Polovina islandských koní na Islandu je polodivoká, jsou volně chovaní v přírodě a nejsou dokrmováni. Jsou to koně velice odolní a houževnatí. Mají velmi dobrý orientační smysl, u některých jedinců se může stát, že pokud je zvíře prodáno na druhou stranu ostrova, dokáže se vrátit do svého předchozího domova, i přesto, že mu tato cesta může zabrat i několik týdnů.

Využití: Mnoho islandských koní je využíváno jako pracovní zvíře. Zároveň na Islandu má důležitou roli ve sportu. Pořádají se zde dostihy pro islandské koně, terénní jízdy nebo drezurní soutěže. Na jídelníčku Islanďana se často vyskytuje i koňské maso, a tak se mnoho koní chová na maso.

Fotografie v tomto článku jsou použity s písemným souhlasem autora.