Původně jsem chtěla tento článek pojmenovat fylogeneze koně, ale nadpis evoluce bude asi výstižnější. Ano, dnes se podíváme na to, jak vznikl kůň.

Vývoj koně je v mnohých článcích, učebnicích a knihách popisován velmi přímočaře. Zkrátka na začátku byl Eohippus, mezitím Miohippus a Meryhippus a na konci Equus. Vývoj ale nebyl takto jednoduchý. Stejně jako fylogeneze jakéhokoliv jiného zvířete na planetě, ať již současného nebo vyhynulého, má mnoho dalších „mezistupínků“ a slepých odboček a celkově je velmi složitá.

Teď je na místě zmínit, co vlastně evoluci způsobuje. Evoluce v podstatě umožňuje přežití druhu v měnících se podmínkách. Kdyby se podmínky na Zemi neměnili, nebylo by potřeba, aby se druhy nějak vyvíjely. Takže s každou klimatickou změnou, přišla i vývoj předků dnešního koně. Evoluce není vůbec promyšlený a systematický proces – vývoj může jít dopředu (progresivně) nebo i dozadu (regresivně). Pak už jen záleží na tom, který druh je uzpůsoben k životu v novém prostředí. Ten, kdo je, přežije. A ten, který se nepřizpůsobil dostatečně, vyhyne.

Na konci druhohor došlo k vyhynutí velkých plazů a ke slovu se dostali savci. Byli to převážně masožravci nebo všežravci, ale u některých z nich se již začala tvořit malá kopýtka. Tito prakopytníci (Condylartha) měli pět prstů. Z těchto prakopytníků se postupně vyčlenili lichokopytníci a sudokopytníci. Lichokopytníci se postupně rozčlenili do třech podřádů – Ceratomorpha, Hippomorpha, Ancylopoda. Ceratomorpha jsou předchůdci dnešních tapírů a nosorožců, Ancylopoda již vyhynuly. A z podřádu Hippomorpha se vyvinuli koňovití.

Eocén, oligocén, miocén a další

Historický vývoj naší planety je rozdělen do mnoha epoch. Nemá smysl je zde rozebírat, pouze se zaměříme na starší a mladší třetihory (paleogén a neogén) a na čtvrtohory (kvartér).

Starší třetihory (paleogén) se dále dělí na paleocén, eocén a oligocén. Mladší třetihory (neogén) se dá rozdělit na miocén a pliocén a čtvrtohory (kvartér) na pleistocén a holocén. A začneme ve starších třetihorách, konkrétně v eocénu.

Eocén

V této době bylo na Zemi velmi teplé podnebí, na většině pevniny se rozléhaly pralesy s měkkou půdou. Evropa byla ještě spojena s Amerikou. Právě v této době na území Ameriky vznikl Eohippus a v Evropě vznikl Hyracotherium. Oba druhy byly velmi podobné, evropská verze byla o něco vyšší. Hyracotherium později vyhynul, ale ještě předtím se od něj oddělila větev Orohippus. Z Orohippa se vyvinul Epihippus a z něj následně Mesohippus.

Období Mesohippa je spojeno s ústupem pralesů. Místo pralesů se teď objevují křovinné oblasti, takže Mesohippus již musel být vybaven tak, aby přežil i v otevřené krajině. Proto se již dokázal pohybovat rychleji, než jeho předchůdci, oči se začaly posouvat více na stranu, začal požírat tužší rostliny, proto se u něj začaly vyvíjet i drsnější stoličky.

Větev Mesohippa se dále rozštěpila na mnoho dalších větví, z nichž většina vyhynula. Přežila ale větev Miohippus.

Oligocén

Miohippus byl vyšší než Mesohippus i zuby se více přizpůsobily tuhé potravě. V této době se již dostáváme do oligocénu. V době oligocénu došlo k výraznému ochlazení klimatu a poklesu hladiny světového oceánu. Tím se objevily nad hladinou pevninské mosty – přes Beringův most mohla zvířata migrovat z Ameriky do Asie a Evropy.

Miocén

V období miocénu vznikla Panamská šíje, takže zvířata mohla migrovat i do Jižní Ameriky. Zároveň docházelo k velkému klesání teploty, což vyústilo až ve čtvrtohorní doby ledové. Miohippus se brzy rozdělil na dvě hlavní větve – Anchiterium a Papahippus. Zde můžeme vidět i regresivní vývoj – Anchiterium se znovu uchýlil do lesa. Zároveň se přes Beringův most dostal i do Euroasie. Tento tříprstý předchůdce koníka se rozdělil ještě na další tři podvětve – Sinohippus (rozšířen v Euroasii), Hypohippus a Megahippus (Severní Amerika). Ke konci miocénu však na všech třech kontinentech vyhynuli.

Přežila však druhá větev Miohippa – Papahippus. Papahippus byl býložravec přizpůsobený životu v otevřené krajině. Přijímání tuhé potravy se přizpůsobily i stoličky, které se ještě více zvrásnily. Tento koník měl tři prsty, z toho dva krajní již zakrslé.

Velmi rychle se z něj vyvinul Meryhippus, který se záhy rozdělil na tři hlavní linie. Linie Hiparion byli koňovití o velikosti zebry, kteří měli ještě složitější zuby než jejich předchdci. Rozšířeni byli všude kromě Austrálie a Antarktidy. Vyhynuli až během poslední doby ledové. Nejsou přímým předkem moderních koní, ale spekuluje se, že měli vliv na vývoj zeber a oslů. Koňovití z linie Protohippus byli velcí jako moderní osli. Linie Pliohippus je o dost známější, a to hlavně proto, že po dlouho dobu se považovala za přímou vývojovou linii moderního koně. Pliohippové měli totiž pouze jeden prst, stejně jako dnešní koně. Moderní nedávný výzkum však ukázal velké rozdíly ve tvaru lebky a zubů a možnost, že by Pliohippové byli předky koní, byla vyloučená.

Vývojovým předchůdcem dnešního koně je ale Dinohippus. Tento ač velmi rozšířený, ale nedávno objevený přímý předek koně byl nalezen na jihu USA. Velmi připomíná dnešního koně, ale měl ještě tři prsty. Přesný fylogenetický původ tohoto vývojového stádia není úplně jasný, pravděpodobně se vyvinul z jedné z větví Meryhippa.

Pliocén a pleistocén

A přes další vývojové stádium – Plesihipus – se dostáváme až k Equus, tedy dnešnímu koni. Jedná se o období výrazného ochlazování až dob ledových. Výrazné vysušování vede k rozšiřování otevřené bezlesé krajiny. Jen pro srovnání, v této době se také objevují první zástupci rodu Australopithecus, tedy předchůdců moderních lidí.

A tady takové malé shrnutí přímé vývojové linie: